Uvěřil jsem

V době mého dospívání, přesněji v 16 letech, roku 1997, jsem se zapletl s jistou formou duchovna. Bylo to na jedné chatě nějakým pokusem o spiritismus. Zažili jsme úkazy, které nebyly lidského druhu. Netušil jsem však, jaké strašlivé problémy si přivodím.

Vyrůstal jsem v rodině kovaných a přesvědčených komunistů a tak jakékoli úvahy o existenci Boha, byly vždy elegantně a laskavě moji skvělou maminkou, s vybroušenou argumentací, poslány do kanálu. Maminka bývala učitelka. Byla natolik schopná, že ji brzy jmenovali na jedné venkovské škole ředitelku. O pár let později ji jmenovali ředitelkou ve městě a nakonec i školní inspektorkou. Vždy jsem na ni obdivoval její smysl pro spravedlnost. Když jsem jako malý kluk uviděl v televizi ze záznamu obhajobu paní Milady Horákové a její neústupnost v soudním procesu, který ji odsoudil k smrti, viděl jsem tam stát svoji maminku. Protože přesně tak, jsem si představoval, že by nekompromisně hájila své názory, kterým bytostně věřila. A také jsem ji to několikrát později zopakoval. Že je pro mě vzorem morální spravedlnosti a čestnosti. O to větší kontrast to je, kdy obě ženy zastávali úplně opačné vyznání víry.

A protože jsem smysl pro čest do jisté míry zdědil, jakmile se mi do rukou dostala Bible a já byl několikrát na rozcestí, zda ji odložit navždy do poličky, nebo dál pokračovat, důvod proč jsem pokračoval, byl právě ten smysl pro poctivost vzhledem k sobě. Upřímně jsem zvažoval, co když je to pravda a vše je skutečné. Jen je to v jiném rozměru, který není možné vidět očima. To ovšem neznamená, že to vše neexistuje. Vždyť elektřinu také nevidíme, ale stiskem vypínače vidíme její působení. A pokud na ni sáhneme přímo, může to mít fatální následky. 

A tak jsem s poctivostí začal studovat Bibli s bratrancem, který společně se mnou předtím zkoumal spiritismus s jeho fatálními následky, ale pak začal hledat Boha. Napřed s baptisty a adventisty, a nakonec se Svědky Jehovovými. Setkal jsem se s člověkem, který mně hluboce oslovil, protože záhy jsem si uvědomil, že s ním je Bůh. Na studium jsem si vždy připravil myšlenky s cílem roznést jeho bláhovou víru v existenci v Boha, na kopytech. Na kopytech jsem však vždy skončil já. Roznesený jednoduchými a přitom hlubokými argumenty. A právě čest mně nutila přijmout tyto argumenty jako pravé. Ze studia jsem však vždy odcházel s lehkostí bytí, jako bych se vznášel. Byl to ohromující a neznámý pocit poznávat Stvořitele v celé jeho nádheře. Netušil jsem, že existuje nějaký duch, ale vždy jsem ho intenzivně pociťoval. A to jsem ještě netušil, že je možné si s Bohem vytvořit osobní vztah tak, jako by byl přímo vedle mě.

Společně s úžasnou radostí, přišlo období těžkých zkoušek. Napřed noční útoky odporných bytostí, ze kterých jsem měl hrůzu. Můj vztah s Bohem nebyl žádný, ale s nimi jsem nějaký vztah měl z doby vyvolávání duchů. A jim se bytostně nelíbila moje snaha přiblížit se k Bohu. Do toho jsem se svěřil doma, že studuji Bibli a byl oheň na střeše. Můj drahý tatínek se do mne pustil a předkládal argumenty, že mi „jehovisté“ vymývají mozek. Hlavní argumentací byly knihy socialistického ražení, jejichž autoři neměli nejmenší přehled o duchu a duchovních potřebách každého člověka. Ježíš své nejznámější kázání na hoře zahájil slovy „Šťastní jsou ti, kteří si uvědomují svou duchovní potřebu“.  Mohu potvrdit, že i přes značné komplikace, poznání Boha a uspokojení duchovních potřeb, vede ke štěstí a to hlubokému a světem naprosto neznámému. Stojí za jakoukoli námahu a nepohodlí, které si člověk přivodí, protože odměna je nečekaně ohromující.

Období zkoušek

Krátce po poznávání Bible a rozmluvy s tatínkem, jsem rodičům slíbil, že pokračovat ve studiu nebudu. Jenže mi to nedalo a já si občas řekl o nějakou publikaci, kterou jsem důkladně zkoumal ze všech stran. V noci jsem zažíval úkazy, které útočily na moji psychiku s cílem, hodit vše za hlavu. Kolem mé postele někdo chodil. Budík, který jsem měl u hlavy, nějaký „dobrák“ zvedal a pokládal, takže zvuky byly nesnesitelné. Když jsem usnul, probouzel jsem se ráno kolem 3 hodiny ranní v sevření nějakých bytostí. Jelikož jsem již znal Boží jméno Jehova, usilovně jsem ho volal a téměř používal jako zaklínadlo. Bytosti velice neochotně odcházeli, a já si mohl oddechnout. Ráno jsem se probouzel vyčerpaný a ve škole to za moc nestálo.  Paradoxně se můj prospěch, od začátku studia Bible, zázračně zlepšil.  Předtím jsem měl čtyřky z matematiky a češtiny. Hrozila mi i z chemie, přestože jsem byl na chemické škole. Učení mě opravdu nebavilo a podle toho to tak vypadalo. Jenže se studiem Bible, se mi otevřely mozkové kanály logického uvažování a začalo to jít jak po másle. Brzy jsem dostal písemnou pochvalu od ředitele školy za výrazné zlepšení známek. Ta zásluha ovšem nebyla na mé straně, ale nyní vím, že to byl dar z nebe za ochotu, poznávat utajené záležitosti Bible a jejího hlavního tématu. Ten námět se rozvíjí od doby stvoření. Je zaznamenán v 1. Mojžíšově 3:14,15 a přes 40 pisatelů po dobu více než  1600 let, jej rozvíjejí z tajemna, které se naplňuje v našich dnech.  Týká se znesvěcení Božího jména, o jehož posvěcení se Ježíš modlil a nám připomínal nutnost, klást toto posvěcení na první místo nejen v modlitbě, ale i životě. To je totiž klíč ke šťastné a nikdy nekončící budoucnosti.

Brzy nato jsem svůj slib rodičům porušil a pokračoval ve studiu. Jelikož jsem takový slib neměl vůbec dávat, brzy se moje zkouška vrátila. Tatínek odhalil moji skrýš a strážné věže, zničil. Chápal jsem jejich snahu o moje bezpečí, ale nedokázal jsem je přesvědčit o tom, že mi nehrozí žádné nebezpečí. Vždyť Ježíš svědčil předem, že jeho učení lásky povede k rozdělení domácnosti. Otce postaví proti synovi a matku proti dceři. Co je tak zničujícího na Ježíšově poselství, aby vyvolávalo reakce, které do dnešního dne nechápu. Každopádně to bylo zlé. Nakonec to rodiče vedlo k tomu, že jsem dostal zákaz vycházení s výjimkou hodiny, kdy jsem se mohl projet na kole. Tuto hodinu jsem si opravdu užíval. Měl jsem okružní trasu asi 15 km a uvažoval jsem o světě a též se snažil modlit, i když mi to vůbec nešlo. Každý den jsem přemýšlel nad tím, zda je to pravda a tak jsem pomalu utvářel vztah s Bohem, kterého jsem stále neznal. Takto jsem žil asi rok a půl do svých 18 let. V den, kdy mi bylo 18, jsem sebral všechnu odvahu, kterou jsem neměl a rodičům řekl, že od nynějška si již nenechám bránit ve studiu Bible. Rodina pro mě znamenala vše. Měl jsem nádherné dětství a idylickou rodinu. Atmosféra doma byla skvělá a nikdy bych si nedovedl představit, že se vše může zbořit. Přesto jsem šel a toto rodičům oznámil. Maminka plakala, táta nevěděl co se mnou. Nakonec to vyvrcholilo rozhodnutím, že si musím vybrat. Buď oni, nebo Jehova. Snažil jsem se citlivě vysvětlit, že tuto volbu nepřijímám a že je nikdy nepřestanu mít rád. Jenže trvali na svém, buď Jehova, a nebo domov. Odcházel jsem tedy s tím, že si jdu sbalit věci a nejspíš půjdu pod most. Dralo mi srdce, když jsem viděl, že bolest rodičů je tak veliká, jenomže po mně požadovali něco, na co neměli právo. Dodnes nechápu, kde se ve mně vzalo tolik odvahy a trvání na své víře, když jsem přitom byl tak závislý na lásce rodičů a nedovedl jsem si představit, že to bude jinak. Ulevilo se mi, když rozhodnutí stáhli a já mohl zůstat a nyní již svobodně v nesvobodné zemi uctívat svého Nebeského Otce.  Problémy pokračovali jiného rázu. Někdy v květnu 1989 jsem obdržel povolávací rozkaz a byl odveden. Věděl jsem, že na vojnu nenastoupím. Začal jsem hledat možnosti a zvolil jsem studium nástavby s tím, že jsem získal odklad do doby, než školu dokončím. V září jsem se nechal pokřtít. Tím byla moje budoucnost jasná a já počítal, buď s vězením, nebo emigrací. Každopádně jsem věděl, že hodlám sloužit Bohu bez kompromisů, s životním cílem posvěcovat jeho jméno. U Izajáše 2:4, je totiž napsáno, že jeho lid překuje své meče v radlice a již se nikdy nebudou učit válce. A já chtěl být součástí jeho lidu. Navíc, dle slov Ježíše, je nutné milovat bližní jako sám sebe. Je tedy nepředstavitelné milovat je tak, že jim z lásky pošlu kulku do srdce. A nemluvě o tom, že by se to mohlo stát vůči mému bratrovi ve víře, což je dodnes hlavní ukazatel toho, zda člověk patří mezi Ježíšovi a nebo se tím jen obelhává.

V listopadu 1989 přišla revoluce a já získal vypsání z evidence vojáků. Nastala svoboda a brzy povolili organizaci Svědků Jehovových. Takže jsme začali svobodně uctívat a oznamovat poselství, které započal Ježíš a předal je svým apoštolům a všem, kteří uvěří. Je křesťanskou povinností dále se dělit o pravdy o jeho království, které se již ujalo panství, a uskutečnila se vůle Stvořitele ve vztahu k nebi. Na jeho vůli vzhledem k zemi stále čekáme.

Třídění

Období zkoušek nepominulo. Euforie se často vyznačuje neuváženými kroky. Dělal jsem pokrok a brzy byl jmenován služebním pomocníkem.  Dostal jsem nastarost skupinku, kde se studovala kniha založená na Bibli. V přípravě na službu jsem měl každý týden nějaký program a vyvrcholilo to, kdy jsem začal dostávat přednášky v neděli, což je hlavní část programu. Hned po ní se studuje Strážná Věž. Do toho jsem si dal slib a začal jsem sloužit jako pomocný průkopník s měsíčním závazkem určitého počtu hodin. Pak jsem přidal další hodiny. Vyčerpal jsem se a unavil jsem se. V té době jsem začal vytvářet vztah se sestrou mého nejlepšího přítele, bratra, se kterým jsem byl pokřtěný v jeden den a tak jsme byli, v duchovní řeči, dvojčata. Moji lásku sestra opětovala a brzy jsme se vzali. Dodržel jsem tak požadavek písma, oddat se v Pánu. Rozlišovacích schopností jsem však moc nepobral a tak jsem dělal chyby, které jsem omlouval tím, že jsem přijímal odměny ze strany sboru a které by jistě nepřicházely, pokud by si to Jehova nepřál. Netušil jsem, že toto přezaměstnávání, nemuselo být darem z Nebe.  Naopak. Bůh se mi den za dnem vzdaloval. Snažil jsem se nic nešidit, ale nešlo to. Měl jsem výčitky svědomí, když jsem si Strážnou věž důkladně neprostudoval. Na čtení Bible jsem neměl čas, i když jsem chtěl alespoň 3 kapitoly denně číst.  Hlavní zkouška přišla, když jeden z mých bratrů, kterého jsem velmi ctil za jeho duchovní pohledy a postoje, měl být jmenovaný starším a potvrzení z odbočky již přišlo. Prozradil mi to jeden ze starších. Jenže v této době vyvstal problém, o kterém se do té doby nemluvilo. Státní bezpečnost, zřejmě na pokyn KGB, infiltrovala vedení Svědků Jehovových. Do sborů nasazovala své lidi. Dokonce jeden bratr, který dosáhl pozice starších, a bylo mu řečeno, že jeho angažmá u svědků končí, jim oznámil, že končí se Státní Bezpečností, protože to co vidí mezi nimi, je pravda.

V našem sboru to nebyla taková idylka. Bratři, kteří na tuto skutečnost začali upozorňovat, upadli v nemilost. Já stál na straně vedení a z podia varoval před takovými řečmi. Dodnes mi zní v uších slova, která ani nechápu, že jsem mohl vyřknout. O těch, kteří tlachají, jsem se barvitě vyjadřoval, jako kdyby šířili své zvratky. Přesto vše, jsem nakonec díky poctivosti, vyslechl názor druhé strany. Argumenty byly tak pádné, že jsem uvěřil v hloubku problémů v našem sboru. Netušil jsem však, že mají dalekosáhlý dopad. Ve sboru se změnil předsedající starší a došlo k tomu, že mého drahého bratra vyloučili ze sboru. Vyloučení znamená v obrazném smyslu to, co dělali židé v případě porušení hlavních Božích zákonů – tj. ukamenování nebo pověšení na kůl. Bratr vlastně neměl být vyloučen, protože s předchozím předsedajícím situaci řešil a stvrdil, že udělá vše proto, aby nebyl vyloučen. Že nechce konflikt. Přesto tento nový předsedající trval na vyloučení a tak se i stalo. Bytostně jsem nesouhlasil a dával jsem svůj postoj najevo. Nakonec rozhodli o mém vyloučení a i mé manželky, která se mnou souhlasila. Mé vyloučení vedlo k vyloučení dalších 6 duší, kteří se nás při oznamování našeho vyloučení, zastali.

Z mé strany toto byla veliká chyba, protože jsem neznal důkladně Bibli a ani Pana Jehovu. Nepočítal jsem s tím, že takové třídění může být s jeho souhlasem. A stejně jako v případě vozu, který převážel nejsvětější předmět – truhlu Jehovovy smlouvy – když hrozilo převržení vozu, jeden horlivý muž se ji snažil přidržet a byl ihned usmrcen. Ani král David tomu nerozuměl a dlouhou dobu to měl Bohu Jehovovi za zlé. Naše porozumění je spjaté se situací zde, na zemi. Ta je již od samotných základů pokřivená. Pravý Bůh se nikdy nekřivý a po vždy je sám sebou. Navíc je symbolem naprosté čistoty, na kterou jeho nepřátelé, plivají.

Doba mého odloučení od Boha trvala dva roky. Za tu dobu se odehrálo mnoho věcí. Nechal jsem svoji mysl zapomenout na všechny věci a vrhl se do podnikání. Jenže po nějaké době jsem potkal svého nejlepšího kamaráda a začali jsme podnikat spolu. Je dodnes spolehlivým a věrným přítelem. V té době jsem na něj začal přenášet i hluboce ukryté věci v mém srdci a začal vyjadřovat svou hlubokou víru v mého milovaného Boha Jehovu.  Po nějaké době vyjádřil, že se prostě musím vrátit.

A tak jsem jednoho dne poklekl a z hlouby duše vyznal, že chci opět činit Boží vůli. Jenže jsem netušil, jaké kroky udělat a zpět se mi nechtělo. Po této hluboké modlitbě, jsem odjel a dvě hodiny nato, mě zastavil v Horním Slavkově bratr, který mě před lety k pravdě přiváděl. Zastavoval totiž dopravu kvůli bagru a já byl první v koloně aut. Dodnes to beru jako jasnou odpověď mého Boha. Bratr mi sdělil, že je též vyloučený nespravedlivě, ale že nám nic jiného nezbývá, než tato příkoří snášet a snažit se vrátit. Že to bylo v Písmu řečeno, že nás budou vyhazovat ze „synagog“ a dokonce nás budou bratři „kamenovat“.  Učinil jsem rychlé kroky k návratu a přesně o dva měsíce později, mě opět přijali zpět. Vzhledem k závažnosti důvodů, proč nás tenkrát vyloučili, to bylo velice rychlé. Předsedající starší, který o našem vyloučení rozhodl, utrpěl velmi těžké životní rány a nakonec byl také vyloučen.

A tak jsem opět začal svobodně a horlivě sloužit Bohu s tím, že jsem se cítil osobně zodpovědný za ztrátu několika duší, kteří odešli za mnou. Jeden již nežil a další zemřel nedlouho poté. Moje žena se vrátit nechtěla. Snažil jsem se její srdce oživit za každou cenu. Zaplatil jsem cestu po Izraeli a tématicky vybíral místa, kde se odehrávali nejvýznamnější události. Starověké město Ber Šeba, kde byla studna, kterou věnoval Abraham svému synovi. Hebron, který byl nepropustnou pevností, obležený Izraelskou armádou. U hrobů Abraháma, Izáka a Jákoba jsem se dopustil však jedné politováníhodné příhody, za kterou se na mně můj Bůh rozezlil, a na nějaký čas jsem měl zavřený přístup v modlitbách k němu. V Betlémě jsme se zdrželi jen pár minut. Zato Jeruzálem jsem si chtěl projít křížem krážem. Každopádně ten byl pro mě zklamáním. Chladné město, kde jsem se necítil dobře. Ale pravý opak jsem zažil v Galilei. Zde jsem se cítil doslova „doma“ v blízkosti Genezaretského jezera. Moje srdce zde úplně roztálo a já byl naplněný štěstím.  Ano, zde bych chtěl žít. Prošli jsme Tiberiadu, Korazim, Betsaidu a Kafarnaum neboli Kafarnahum. Zde někde měl Ježíš svůj dům, kde mu dav rozebral střechu a spustili k němu chromého člověka na lůžku, když se tam dveřmi nemohli kvůli zástupům, dostat. Hora Tabor, byla klidným místem. Zde byl Ježíš proměněn, před zraky svých tří nejvěrnějších učedníků, do budoucího královského postavení, takže dokonce mohli později dosvědčit, že viděli Boží království s Eliášem a Mojžíšem, čímž se naplnilo Malachijášovo proroctví. Viděli jsme město Dan, kvůli kterému se odehrála bratrovražedná válka v Izraeli, podle knihy Soudcům. Nazaret si téměř nepamatuji, kvůli chaosu kolem. Dále pak město Hacor, které učinil pevností král Achab, kterému to stejně neprospělo, protože neučinil pevností Jehovu, Boha svých předků. A také pahorek Magedo nad údolím Jezreel, ke které se váže jedno z nejznámějších proroctví Bible a který je před námi – Boží válka, se má totiž nazývat HarMagedon (Armagedon), což je v překladu Hora Megido.

Ani tato záležitost manželce nepomohla a já se po nějaké době rozhodl skoncovat s duchovním životem, jako trestem, za její ztrátu. Psal se rok 1998.