Jsou ještě dnes zázraky, o kterých se dočteme v Bibli? A co znamená přijmout znamení na ruku a na čelo? Popíšu vám osobní zkušenost, kterou jsem prožil.
V dnešních dnech se prý nedějí zázraky. Před mnoha lety jsem uvěřil Bibli a ta je zázraky přímo protkaná skrz na skrz. Některé z nich jsou téměř neuvěřitelné. Nevěřící člověk je čte s velkým odstupem a často brání tomu, aby se ve svých úvahách dostal dál. Touto cestou jsem prošel. Přesto jsem nakonec i já uvěřil, že Bůh skutečně žije a koná zázraky i dnes.
Největší zázrak, který jsem kdy obdržel, byl dar svatého ducha.
Byl vůbec první zázrak, který jsem poznal na sobě. Dotek Božího ducha jsem okusil ve chvíli, kdy jsem začal poznávat Bibli. Byl to nepopsatelný stav, podobný lehkosti či létání. Stav podobný tomu, který se vyskytuje v období zamilovanosti. Tyto první stavy, si již plně nepamatuji. Vzpomínám však na to okouzlení z poznávání utajených pravd a okamžik, kdy jsem poznal Boží nádherné jméno.
V dospívání jsem začal poznávat Bibli, se Svědky Jehovovými. Můj první učitel, byl duchem přímo prosycen. A tak jsem jeho blízkost vyhledával, abych se vznášel. Myslel jsem si, že všichni u Svědků, mají tyto dary. Hodně jsem se mýlil. Tento můj učitel byl vzorem, jak dosáhnout vrcholu v blízkosti Bohu. Paradoxně však nezastával v hierarchii Svědků, žádné významnější místo. To mně později mátlo. U nikoho jiného jsem tuto intenzitu totiž necítil. Až po mnoha letech jsem poznal, že Boží cesty nemají s lidskou cestou nic společného.
Přemýšlím jak ten stav popsat a napadá mě, abyste si vyzkoušeli degustační nebo somelierskou soutěž a zkusili popsat, co cítíte. Někdo se možná pozastaví nad tím, proč mám potřebu toto popisovat. Ale nepřímo mě k tomu vyzval jeden muž, člověk, které si vážím. Svatý duch, podle mých zkušeností a v mém případě, působí jako forma vlnění. Energie vstupuje ve vlnách a proudí a rozlévá se do těla od hlavy až ke konečkům prstů. Často je spojený s příjemným mrazením. Tyto okamžiky jsou pro mě nesmírně příjemné a potvrzují moje spojení s Otcem. Asi rok, po mém návratu k Otci způsobem, který s nadsázkou mohu pojmenovat, víra podobná Abrahámově, se duch ve mně přímo usídlil. Rok jsem chodil po světě a přitom jsem měl hlavu v nebesích. Šťastný od kořínku vlasů, až po končetiny. Aby duch mohl přebývat, je třeba uklidit a udržovat svůj obrazný dům čistý. Duch se jmenuje svatý, což znamená čistý a zůstane jen tam, kde bude čisto.
Dům jsme my. Je třeba urovnat své cesty a prosit Otce, aby požehnal snaze připravit dům pro jeho přebývání. Svatý duch, jak z názvu vyplývá, je spojený s čistotou. A tak dům je třeba neustále uklízet a čistit. Tento efekt z nás dělá lepší lidi. Jenže pokud nenasloucháme svědomí a překračujeme vědomě některé zásady, vzdálí se. A vzdálení se ducha, znamená osamocení. Ve chvílích modliteb pak člověk často mluví do prázdna, protože Otec nenaslouchá. Jak vypadá takový stav? Otevřete knihy Žalmů a obrovská část je spojena s úzkostí, že Otec žalmistu opustil. Chyby děláme každý a mnohokrát. Pokud uděláme takové chyby, které znamenají ztrátu ducha, máme jen dvě možnosti.
První je zahlušit jeho potřebu. To můžeme učinit obelháváním se, že se forma jeho působení jenom změnila. Že usilovnou prací, ho opět získáme zpět. Zvláště pak s dary, které dáváme, ve spojení s křesťanskou činností, ho musí přece přimět k návratu. Můžeme si též pomoci alkoholem, aby jeho potřeba byla oslabena. Vše jsem vyzkoušel a nic z toho dlouhodobě nefunguje. Varovným příkladem je pak život krále Saula, kterého, jak popisuje pisatel jeho životního příběhu, po opuštění dobrého ducha, vystřídal zlý duch.
Druhá cesta, je cesta pro jeho návrat. „Usilovně se namáhejte“, řekl Ježíš. Ale jak je to myšleno? Vždyť i v té první cestě, jsme řešili usilovnou práci. Zde však hovoříme o námaze, aby se vrátil. A návrat se musí uskutečnit způsobem, kdy zvítězíme nad sebou přesně v bodě, ve kterém nás opustil.
Místo, kde mě duch prvně s velikou intenzitou opustil, je místo v Izraeli. Paradoxně je to jedno z nejsvětějších míst židů. Bylo to přímo před hrobkou patriarchů Abraháma, Izáka a Jákoba v Hebronu, u jeskyně Machpela. Ač jsem se nesnažil vyhledávat tradiční poutní místa, zde jsem udělal vyjímku. A tak v místě, kde spí můj vzor v uplatňování víry, praotec Abrahám, jsem tuto víru popřel. Stalo se to takto. Právě nás ti, o nichž psal prorok Izajáš, že sedí mezi hroby a křičí, nedotýkej se mně, abych nepřišel o svoji svatost, vyhnali z místa hrobů patriarchů. Do místa hrobky jsem totiž přivedl svoji ženu. A ženy jim na „svatých místech“ vadí. Ale hned před branou mě zastavil mladík, ortodoxní žid, a mluvil na mně řečí, které jsem nerozuměl. Snažil se i anglicky. Se zájmem jsem si ho prohlížel a zvláště pak krabičku na čele. Hodně jsem cestoval a zkoušel kdejakou tradici té země. A protože poslání Svědka, je vyhledávat lidi a hovořit s nimi o Bibli, tento přátelský zájem o kulturu země, byl pro mne pastí, do které jsem padl. Zřejmě si mého zájmu všiml a ptal se lámanou angličtinou, zda jsem žid. Jelikož jsem neuměl anglicky, kromě pár slov, všechno jsem mu odkýval. Pak sundal z čela Mojžíšův zákon v krabičce a nasadil mi ho na hlavu. Stejně tak sundal druhý zákon z ruky a obmotal mi jím ruku. O krabičkách jsem hodně četl. V době Ježíše se tak zdobili zastánci Mojžíšova zákona, aby dali najevo svoji lásku a poslušnost k Bohu i fyzickým naplněním, přestože výrok o zákonu byl myšlený obrazně. Dát si jej na čelo, znamenalo myslet podle zákona, a dát si jej na ruku, znamenalo konat podle zákona. Nepochopili, co jim Bůh skrze Mojžíše vzkazuje. Bůh chtěl, aby podle zákona mysleli a také konali.
Pak mě začal nutit něco opakovat. Zřejmě to byl starozákonní text desatera. V ten okamžik jsem začal vnímat své svědomí a věděl jsem, že nekonám správně. Místo toho, abych to hned sundal, zmohl jsem se jen na záměrné komolení hebrejských výrazů, ale on se nevzdával. Hodně u toho supěl, a když jsem konečně odříkal zákon, podle jeho představ, strhl mi krabičky a za hlasitého nadávání o nevzdělanosti východoevropských Židů, se rychle vytratil. Zůstal jsem sám, Přímo fyzicky jsem pociťoval, jak se duch vzdaluje.
A tak jsem se podruhé stal farizeem. Podruhé? Prvně jsem se jím stal již u Svědků Jehovových. Jistá okázalost, která nahradila skromnou víru v mých počátcích, souvisela s přijímáním takzvaných předností. Přednost za předností a byl jsem opojen úspěchem a chválou ze všech stran, kromě od Otce. Jenže bylo toho tolik, společně s prací, že mi to poměrně dlouhý čas, nevadilo. Ale pak přišla prázdnota. A zde byl klíčový moment pro frontální vítězný útok Satana, skrze moji ženu a další okolnosti, který skončil odpadnutím od Boha.
Svým fyzickým aktem jsem se tak stal podílníkem farizeů, kteří ve velkém, měli účast na smrti mého Pána Ježíše a též jeho prvních následovníků. Sekta, která byla pod palbou kritiky již od Jana Křtitele. Plemeno zmijí. Žádný vzor pro toho, kdo toužil po Otcově blízkosti. Zřejmě to byl jediný akt uctívání, který Satanovi stačil, abych se vydal zpět na jeho cestu. Tam jsem také nakonec skončil po sérii přešlapů a příštích 18 let užíval světa plně.
To, co pro mě skončilo, však neskončilo pro Otce. A tak mně znovu oživil způsobem, který přesahuje moje chápání. Uvítal mě jako marnotratného syna, kterému dal tolik darů, že moji starší bratři nerozumí, proč. Ani já nerozumím. Poznal jsem však na sobě, že komu bylo hodně odpuštěno, hodně miluje. A moje láska k Otci? „Ty ji dobře znáš, můj milovaný „Tatínku““.
Moje rada, na základě této a dalších ran, zní: pokud ztratíte ducha pravdy, myslete na pokání. Pokání ihned a bez výmluv. Hleďte, abyste se nevymlouvali a neomlouvali. Obrazně roztrhněte své oděvy a seďte v prachu a popelu tak dlouho, dokud nepocítíte záchvěvy ducha. Popel a prach je úděl člověka, který začíná smrtí. Špatným konáním jsme vstoupili do smrti a je třeba si plně uvědomit důsledky a přijmout je. Jediná cesta ven je, vyznat své hříchy. Napřed Otci a pak někomu zralému, který se též za nás bude intenzivně modlit. Chraňte se však, abyste nezacházeli do detailů. Váš bratr, který vám chce pomoci, je též člověk. A detaily, zvláště sexuální, fungují na pozadí mozku jako katalyzátor ničemnosti. Démoni toho dokážou v pravý čas využít.
Svěřit se někomu je však důležité. Je to krajně nepříjemný okamžik, ztráty vlastní důstojnosti, kterou člověk tak dlouho buduje. Zároveň je to zkouška, zda nám záleží víc na sobě, a nebo na Bohu. Vyznáním plné pravdy, odebereme trumfy z rukou Satana. Stejným způsobem drží v šachu politiky mafie. Má na ně informace, kterými je nutí konat ve svůj prospěch. Mučí své otroky psychicky, aby nekonali právo a spravedlnost. Pokud se vymaníme z vlivu svého strachu a obav, máme obrovského pomocníka u Otce a budeme v ten okamžik prohlášeni za vítěze. A duch se může pomalu vracet, tam kam patří. K nám domů.
Tento můj zážitek s označením
na čela a ruce, je spojený s událostí, která brzy zasáhne tento ničemný
svět. Bible popisuje, že poslední král nad světem, bude vyžadovat přijetí
znamení na ruku a čelo. Výměnou zato, vám umožní přežít – totiž obchodovat a
zajistit si základní potraviny. Přijetí této značky však znamená smrt navždy.
Důkladně prozkoumejte Zjevení, protože toto je klíčový okamžik.
Co máte dělat? Tohle vážně zatím nevím, kromě toho, že nesmíte za žádných okolností tuto ohavnou značku přijmout. Ani netuším, jak bude vypadat. Jisté však je, že se to stane. Pokud si předem nezajistíte zásoby pšenice v přírodním stavu, nějaké těstoviny a třeba sušené maso, bude se vám kritické období snášet těžko, pokud do té doby nezískáte víru. Dá se to také řešit intenzivní modlitbou za získání víry, jak nám ukázal muž, když prosil Ježíše o pomoc a ten se ho zeptal. „Věříš, že to mohu udělat?“. A muž odpověděl: „Pomož mi prosím tam, kde mi moje víra chybí“.
Přání našeho milovaného Otce je záchrana VŠECH lidí. (1.Timoteovi 2:4). Ježíš, jeho milovaný Syn, vždy plní přání svého milovaného Otce. Rozhodně vás neopustí a rozhodně vás nezanechá, až v kritický moment, projevíte víru. Ničeho se nebojte. O veškerém vašem dění ví. Stačí právě teď, pozvednout oči a ruce k nebi a zvolat: „Jehovo Bože, prosím Tě, pomoz mi skrze svého Syna Ježíše“. A pak se rozhlédněte kolem a připravte na zázrak….