Jedenáctého dne, první měsíc v roce dva tisíce dvacet, jsem měl toto vidění. Ležel jsem a spal na svém lůžku. Procitl jsem a věděl jsem, že musím vstát a sejít o patro níž. Pociťoval jsem totiž ohromnou sílu Božího ducha. Najednou se mnou Boží duch pohnul. Zarazil jsem se, ale pak podvolil. Otočil se mnou dvakrát a ocitl jsem se na kraji postele. Zaváhal jsem, protože jsem si pomyslel, když spadnu z lůžka, probudím spící manželku. Ale pohnul jsem se přes okraj a začal padat. Boží duch mě zachytil. Úplně zbrzdil můj pád způsobem, který se dá popsat jako náruč plná lásky. Snesl mě opatrně k podlaze. Podívám se vlevo a v dálce vidím oheň a na ohni zřejmě hliněnou nádobu. Bylo to nádherné. Ta atmosféra plná klidu. Pomyslel jsem si, zde musí být Pán. Ale neviděl jsem ho. Ta nádoba byla jen tak volně na ohni. Později jsem se Otce ptal, co to znamenalo. V tom okamžiku v modlitbě, nad mojí hlavou proletělo hejno asi dvaceti holubů. Ihned jsem si vzpomněl na okamžik, kdy jsem byl na návštěvě u mého drahého bratra, který byl v silném citovém vypětí a obklíčen soužením. Myslel, že i náš Otec na něj zanevřel. Po společné modlitbě a vyřčeném amen, se stalo něco zvláštního. Na okno nám přilétl holub. Zeptal jsem se, „uvědomuješ si, co to znamená“? Oba jsme byli zaraženi a bratr říkal „nikdy se mi nic podobného nestalo“. Holub symbolizoval Božího ducha, když sestupoval na Pána při křtu a Otec dal jasně najevo, že můj bratr má jeho přízeň.
Tedy uvědomil jsem si, že tou hliněnou nádobou jsem já, která je položena volně na ohni a zahřívána a nesena plamenem Jah (viz Šalomounova píseň). Najednou mě duch pozvedl a pomalu jsme se přesouvali ke schodišti. Spolu se mnou asi pět předmětů. Nevěděl jsem, co to znamená a co jsou ty předměty. Pak jsem začal být snášen po schodišti dolů, spolu s předměty. Ocitl jsem se v místnosti o patro níž, kde bylo tak 10 stupňů, ale pocitově krásné teplo. Pak mě Boží duch postavil na nohy. Ihned jsem se sehnul pro předmět, který byl se mnou snášen, a uchopil jsem ho. Byla to tužka. Pochopil jsem, že musím psát. Vše bylo tak skutečné. Jelikož jsem již několik podobných stavů zažil, nepřekvapilo mně, když jsem procitl z vidění (nikoli snu) zpět na svém lůžku. Vše bylo tak živé a bylo to vidění. Zažil jsem jich již několik…stejně živých a nádherných. Tohle však bylo nejdelší.
Opět jsem usnul. Pak jsem měl tyto sny.
V prvním snu, jsem se ocitl ve městě. Bylo plné podivných staveb. Takové zvláštní sídliště. Napřed jsem viděl skrze zdi dovnitř. Ve všech bytech bylo živo. V jednom se vystavovala jakási žena a lákala k hříchu. Ač to někteří pozorovali, neřešilo se to. Byty byly lepené na hlavní stavbu naprosto nesourodě, bez zřetelné ruky architekta. Výsledkem nebyly pěkné stavby.
Začal jsem se vzdalovat od detailů a pozoroval město z cesty v jeho samém středu. Otočil jsem se s jistým znechucením od centra a odcházím pryč z města. Procházím menšími a menšími čtvrtěmi. Silnice se různě klikatí a stavby jsou menší a jednodušší. Až se ocitnu v prázdném prostoru pouze na cestě. Pak vidím opět městečko, mnohem menší a cesta se dál klikatí. Takto jsem jich prošel několik, až jsem se ocitl na cestě, kde nebylo žádné město. Šel jsem opravdu dlouho. Pak jsem si uvědomil, že ta cesta je tak dlouhá a že se už nebudu chtít nikdy vracet. Pak jsem pochopil, že ta cesta, byla cesta staletími. Města znázorňovala místa v čase, se snahou o reformaci, v uctívání Pravého Boha, po způsobu křesťanů z prvního století.
Ve druhém snu, který ihned navazoval na první, jsem se ocitl v místě, kde se řešili přednášky a programy Svědků Jehovových. Zajímavé bylo, že přednášky pojednávali o jídle. Například jak připravit dobře svíčkovou. Vše se řešilo smrtelně vážně a odpovědně. Pak se mě zeptali, kdy budu mít přednášku já. Odpověděl jsem „přeci víte, že na programy chodím jen v neděli a úkoly stále nepřijímám“. Když s odstupem vzpomínám na ten sen, uvědomuji si, že jsem mockrát v nitru řešil, zda programy, které by zde měli být předně pro posvěcování a vyvyšování našeho milovaného Otce, jsou pojaté minimálně zvláštně. Nejenže mnohdy člověka nepovzbudí k dalšímu duchovnímu životu, ale též berou volnost řeči, kterou Písmo i Otec člověku dává. Volnost řeči je to, co Otce posvěcuje ve svatý den odpočinku. Otec Jehova se v sedmém dni nehájí a vše ponechal v rukou svých dětí. Ať se každý projeví. A tak odpovídat v omezeném prostoru, na předem vytýčené otázky a bez volnosti řeči, je spíš k pláči, než duchovní radosti.
Pak jsem se ocitl na velkém sjezdu Svědků Jehovových. Seděl jsem daleko od pódia. Zajímavé však bylo, že přednášky zněly nějak zvláštně. Vstal jsem a šel se podívat k podiu na ten úkaz. Dívám se na podium, ale odtud se neozýval hlas. Hlas, který měl znít z podia, vycházel z úst každého člověka. Bylo to velmi divné. Ihned mě napadla jednota. Ale taková nepříjemná. Střídavě každý hovořil to, co mělo znít z místa řečníka. Byla to prazvláštní jednota. Pak jsem viděl pár vlnících se lidí, jakoby pod vlivem omamné látky. Nerozuměl jsem tomu. Napřed jsem to sledoval, ale pak potřeboval vyjádřit svůj nesouhlas, protože před mnoha lety jsem byl opilý stejným způsobem. A tak jsem se zeptal jednoho chlapce, z těch vlnících: „Kdo tě inspiruje k takovému chování?“ Chlapec se na mně zle obořil se slovy „jsi snad můj otec, abys mě poučoval?“. Odpověděl jsem: „Tvůj Otec ,Ti sám ukáže, až Ti dá přes hubu“. A odešel jsem z místa sjezdu i města.
(Zde jsem si dodatečně uvědomil, jak mi tenkrát rodiče říkali, že jim připadám jako v transu, jako pod drogami. Smál jsem se a nebral je vážně. Hrůzné zjištění je to, že se tak na mně díval i Nebeský Otec, pro kterého jsem to všechno dělal).
Pak jsem v úzkosti srdce a zlomený, pozvedl oči k nebi s pláčem a naříkáním a volal: „Otče, nenič prosím svůj lid. Nemůžeš začít novou reformaci. Už na to není čas“.
Důvodem proč jsem zvolal, bylo rozhořčení, které Otec projevoval, když mi umožnil svůj pohled. Hořkost z toho mi zůstala celý den v srdci. A říkám si, tak právě takhle nás pozoruje náš Nebeský Otec. Ten, který vytvořil nádheru všeho živého i neživého světa. Rozmanitost a krásu. Naše shromáždění mu připadají bláhová a lidé, jakoby opojeni omamným nápojem. Koho vlastně uctíváme a proč neusilujeme o vstup do jeho blízkosti, ale opakujeme slova, které nejsou ze srdce a nejsou z naší hlavy. Vždyť přesně tak jsem býval ve své horlivosti opojený také. Omámení atmosférou sjezdů, bylo tak krásné, ale vydrželo jen pár dní. A pak opět vítězství satanova světa nad mým hříšným tělem. Izajáš takové opojení popisuje, ve 28 kapitole a nazývá je „efraimští opilci“. Tento popis se týkal desetikmenného království Izraele, těsně před jeho zničením. Tenkrát se to týkalo nerozvážných lidí, kteří podléhali sebeklamům a přehlédli, že Svrchovaný Pán Jehova, je vydal do rukou Asyřanů. Byli tak opojeni představou o věčném spojení s Abrahamovým semenem, že si tuto šílenou myšlenku, kterou jim Jehovovi proroci předkládali, nepřipustili. Jejich předobraz jsme vztahovali na třídu odpadlých lidí od Boha, shromažďovaných v pozůstatcích toho, co se dávno předtím mohlo nazývat Božím lidem. Ale co když se to stalo nám? Tedy těm, kteří na sebe vzali nádherné svaté Boží jméno a rozhodli se nést náčiní posvátné služby.
Od té doby jsem dostával vidění častěji. Rozpoznal jsem, že se tím naplňuje slib daný skrze Joela a citovaný Petrem, který jej také adresoval do našich posledních dnů.