(Téma zpracoval Miroslav Micka)
Před několika měsíci jsem jednomu svému příteli slíbil (možná to bylo varování) že mám chuť trochu filosofovat. Tak se pusťme do toho.
Stěžejní otázkou je stvoření a z toho související otázka existence Boha, jako Stvořitele.
Na tu je zdánlivě jednoduchá odpověď – vše stvořil Bůh. Koloským 1:16 B21 „Vše v nebi i na zemi bylo stvořeno jím – to, co se vidí i co se nevidí, trůny i panství, vlády i mocnosti. Skrze něj a pro něj bylo stvořeno vše.“
No dobrá, ale kdo stvořil Boha? A kdo stvořil toho, co stvořil Boha?
Jak jste dobří v matematice? Znáte všechna reálná čísla? Asi ne, jsou totiž nekonečná. A co třeba Ludolfovo číslo, znáte je celé? A nyní stěžejní dotaz – dokázali byste Ludolfovo číslo vyjmenovat pozpátku?
Nyní ale vážně. Toto byl vtip. Ludolfovo číslo je v současnosti vypočítáno na 62,8 bilionu číslic, a tedy nikdo na světě je nezná a nemůže znát celé, protože je to nikdy nekončící řada čísel. Ale zamysleme se nad mým požadavkem jeho vyjmenování od konce. Začíná číslicí tři, pak desetinná čárka a pak soustava číslic bez konce. Jak bychom tedy mohli toto číslo jmenovat pozpátku? Jak počítat od nekonečna? Vyjmenovat ty, které již známe je možné, sice by to trvalo při rychlosti jedno číslo za vteřinu něco přes dva miliony let, ale teoreticky to možné je. Jak ale vyjmenovat celé Ludolfovo číslo pozpátku – tedy od nekonečna? A co to má společného s Bohem? Vysvětlím.
Kreacionisté (zastánci stvoření) často používají teleologii jako důkaz existence Boha. (Teleologie – vše má svůj smysl, řád, účelnost, směřuje k nějakému cíli. Nezaměnit s teologií). Naproti tomu víra ateistů (zde jde skutečně o víru, protože přijmout evoluci, na to člověk potřebuje opravdovou víru, jelikož nelze dokázat) je založena na bezúčelných a chaotických projevech, kde se prosadí jen ty, které zcela náhodně nějaký smysl získají.
Jak tedy mohou ateisté popřít existenci Boha? Například takto: „Celý argument se musí vrátit ke známé otázce, kdo stvořil boha, na což většina myslících lidí přijde sama. Není možné vysvětlovat organizovanou složitost existencí plánujícího boha, protože jakýkoli bůh schopný naplánovat vše by musel být dostatečně složitý na to, aby sám vyžadoval stejné vysvětlení.“ – z knihy Boží blud. „Plán není jedinou alternativou náhody. Přirozený výběr je lepší alternativou, ve
skutečnosti plán není vůbec skutečnou alternativou, protože přináší ještě větší problém, než jaký řeší. Kdo naplánoval tvůrce?“ – z knihy Boží blud.
Teistická odpověď je jako vždy hluboce nedostatečná, protože ponechává existenci boha bez vysvětlení. Bůh, který by dokázal vypočítat rovnovážné hodnoty pro šest určujících sil vesmíru by byl minimálně stejně nepravděpodobný jako samotná dokonale vyvážená kombinace těchto čísel a ta je skutečně velmi nepravděpodobná“ – z knihy Boží blud.
Co tím chce autor říci? Když se podíváme kolem sebe, vidíme množství velmi složitých věcí, které lze zdánlivě vysvětlit pouze existencí myslícího tvůrce. Různé rostliny, zvířata, oko, ucho, fotosyntéza atd. které vytvářejí neuvěřitelnou složitost a spletitost svých i návazných funkcí. Jestliže jsou příliš složité na to, aby mohli vzniknout náhodou, tak autor této knihy klade dotaz – jak je to potom se samotným bohem, tvůrcem, který musí být ještě daleko složitější a komplikovanější než vše, co sám stvořil. Co je složitější, obraz Mony Lisy, nebo da Vinci, který ji namaloval? A právě to je argumentem nejen autora knihy „Boží blud“ ale i mnoha ateistů – kdo stvořil boha? V tomto pojetí by ten, kdo stvořil boha musel být ještě mnohem komplikovanější než bůh. Což však znamená, že i ten by musel mít svého tvůrce. Kdo tedy stvořil toho, který stvořil boha?
Jak si s tím poradíme? Uvažujme takto: Ve skutečnosti jsou tady pouze dva druhy existence. Za prvé, něco, co někdy existovat začalo – byla doba, kdo to neexistovalo. Za druhé – něco, co tady bylo, je a bude vždycky. Rozeberme si to podrobněji. Pokud něco bylo vytvořeno, tedy kdysi to neexistovalo a pak to existovat začalo – tedy vše, co máme kolem sebe – nejen blízké, do této kategorie patří i vesmír – kdysi neexistoval, a v tom se shodují kreacionisté i ateisté. To je tedy první kategorie. Pak tady máme něco, co tady bylo vždycky, nikdy to nezačalo existovat, nikdy to nepřestalo existovat, protože to existovalo vždy – je to věčné – nekonečné. Nelze se dobrat času, který tomu předcházel. To je ta druhá kategorie. Nezdá se mi, že by mi tady něco unikalo. Vše, co existuje tady buď bylo vždy, nebo to bylo v nějakém okamžiku vytvořeno. Vše spadá do jedné z těchto dvou kategorií.
Do první kategorie spadá vše tohoto materiálního světa, já, ty, on, ona, ono – prostě všichni a všechno materiální podstaty, dokonce celý vesmír. Ale myšlenka počátku vesmíru je poměrně mladá. Ještě poměrně nedávno všichni věřili, že
vesmír je věčný a že existoval vždy. Věřili tomu řečtí filosofové a stejně tak i středověcí učenci. To však přináší jistý filosofický problém. Proto jsem na začátek tohoto pojednání uvedl Ludolfovo číslo a vyjmenování jeho číslic pozpátku. Už jsme si řekli, že je to nemožné, protože číslo pí pokračuje pořád dál a ani po těch 62,8 bilionu číslic nekončí – pokračuje až na věky, takže jak bychom ho mohli vyjmenovat od konce?
Toto je součástí tzv. Kalámského kosmologického argumentu se kterým přišli jako první středověcí muslimští učenci a přichází s myšlenkou tzv. překlenutí nekonečna. Podle této filosofie, pokud vesmír je věčný a neměl žádný počátek a vždy existoval v nekonečné minulosti, pak bychom tady nemohli být ani my, vy ani já ani kdokoli jiný. Napadá vás proč?
Nezapírám, že není snadné tuto myšlenku pochopit, ale zkuste o ní chvíli uvažovat. Právě teď vy i já existujeme v konečném okamžiku času – v přítomnosti, tady a teď. Ale tomuto okamžiku předcházel jiný okamžik, hodina, den, týden – prostě celá řada okamžiků, kterou jsem musel překlenout, abych se dostal do okamžiku – právě teď. A nejde jen o mě. Například Země – existuje nyní, existovala před pěti tisíci lety – překlenula tedy pět tisíc let – dostala se na časové přímce z bodu „A“ do bodu „B“. Teď jsme tady a teď. To platí o minutě, roku, století, tisíciletí nebo třeba o miliardě let. Může to představovat dlouhou dobu. Co třeba bilion let? Ano, proč ne? Ale tato čísla, bez ohledu na jejich velikost, jsou čísla KONEČNÁ – lze je překlenout. A v tom je právě ten háček.
Pokud vesmír existoval vždy, pak je tu problém. Problém není délka času, ale překlenutí nekonečného množství času. Podívejme se na to takto. Kdybychom nebyli limitováni časem – jako Kristovým následovníkům je nám přislíben věčný život, tedy časem neomezený. Budeme pak schopni počítat do nekonečna? Jistě že ne. Není to problém délky času ani rychlosti počítání. Prostě vždy bez ohledu na to, k jakému číslu dojdeme, vždy bude následovat další a za ním další. Ani jako věčně existující bytost nemůžete dopočítat do nekonečna. Nemůžete počítat od nekonečna do současnosti, ani od současnosti do nekonečna. A o to právě jde. Jak můžete překonat nekonečně dlouhou dobu a dostat se do přítomnosti? Proto se myšlenka, že by vesmír existoval věčně proto zdá neobhajitelná. Protože by od „tehdy“ do současnosti musela proběhnout nekonečná věčnost – což je nemožné.
Dnes již myšlenku věčného vesmíru zastává jen nepatrná hrstka lidí. Obecně se uvádí, že měl počátek. Nejvíce se o to zasloužil Einstein se svou teorií relativity a Edwin Hubble, když v roce 1924 pozoroval a popsal Dopplerův jev v astronomii a prokázal tak rozpínání vesmíru, čímž tak prokázal, že vesmír měl začátek. Kdy to bylo není součástí tohoto pojednání. Přijmout vesmír jako časově omezený
bylo před sto lety pro mnoho lidí velmi obtížné. Sám Einstein s tím měl dlouho problémy. Dnes již téměř každý věří, že vesmír měl svůj počátek ve velkém třesku.
Vraťme se ale k dvěma druhům existence – to, co bylo stvořeno a to, co je věčné. Řekli jsme si, že vesmír a vše, co je v něm patří do té první kategorie, k tomu, co kdysi neexistovalo, bylo stvořeno a nyní to existuje. Otázkou je, z čeho to vniklo. Teorie velkého třesku obsahuje pořádnou porci matematiky a fyziky. Muselo se odehrát velmi mnoho složitých postupů, aby vznikla singularita, ze které za miliardy let vznikl současný vesmír – stvořený systém. Ale kde se to všechno vzalo? Není to snad rozumná otázka? Ve skutečnosti je to jediná rozumná otázka, jakou můžeme položit. Pokud něco dalo do pohybu faktory, které umožnily, aby došlo k velkému třesku a aby vznikl prostor, čas a hmota, tak ať to bylo cokoli, muselo to logicky být něco většího než prostor, něco většího než čas a něco většího, než hmota – něco, co je nad tím. Není to snad logické?
Otázkou tedy je, kdo to byl, kdo mohl stvořit prostor, čas a energii tedy hmotu. Bůh? Dobře, ale kdo potom stvořil boha, který stvořil podmínky pro velký třesk?
Toto je však nesprávná a neplatná otázka. Vše, co vidíme kolem nás, my sami, tato Země, Sluneční soustava a galaxie, celý vesmír, to vše jsou stvořené věci a patří do první kategorie. Jestliže tedy byly stvořeny, je rozumné se ptát kým. Ale když se zabýváme druhou kategorií, tedy tím, co existovalo vždy a nikdy nebylo neexistující, pak se otázka, kdo to stvořil stává logicky nesmyslnou. Věčný Stvořitel je úplně jiná kategorie než to, co bylo stvořeno. Celé pojetí Boha je v tom, že nebyl stvořen a stvořen být nemohl, protože existoval vždy. To je základní charakteristika Biblického Boha. Existoval dříve než čas, existuje mimo čas a nad časem. Proto mohl stvořit prostor a čas při velkém třesku, pokud je velký třesk opravdu tím, jak k tomu došlo. Tedy „Kdo stvořil Boha“ je špatná otázka – je nesmyslná. Předpokládá něco, co se logicky předpokládat nedá. Předpoklad, že ten, kdo něco stvořil sám musel být stvořen je od počátku chybný. To, co existovalo vždy logicky nemůže mít svého tvůrce. Protože ať je to jakkoli složité, nic tomu nepředcházelo, bylo to tady vždy. Argument, kdo stvořil boha tedy nemůže fungovat. Je to jako zeptat se, jaká číslice následuje za poslední číslicí Ludolfova čísla? Žádná poslední číslice neexistuje a co je tedy za ní?
Ateisté vlastně nahrávají kreacionistům, když tvrdí, že ten, kdo stvořil něco složitého, musel být sám mnohem složitější – ale vždyť to kreacionisté tvrdí tisíce let. Kdo něco vytvořil, musel být složitější než to, co vytvořil, to je zcela prostá logika. Tady narážíme na teorii evoluce. Řekli jsme si, že tvůrce musí být logicky větší a složitější než to, co tvoří. Malíř je větší, než jeho obraz. Sochař je
větší a složitější, než jeho socha; a co mutace? Jak by mutace mohli stvořit něco většího, než jsou sami? Tvrzení, že mutace posouvají stvoření k dokonalosti mi nepřijde rozumné, ani logické.
Kdo tedy stvořil život na této zemi? Náhodné mutace a přirozený výběr, nebo Bůh? Nechci být dogmatický. Nechci říci – toto je důkaz. Ale ptám se, jaké jsou možnosti. Máme tu inteligentní plán, vidíme svět kolem sebe a máme dvě možnosti. Vzniklo to všechno pouhou náhodou, nebo to vše mělo svého tvůrce? Víme, že vše, co je kolem nás dříve neexistovalo, nebo existovalo v jiné podobě. Stůl, židle, kniha byly dříve stromem, ten byl dříve chemickými prvky v zemi a ty byly dříve součástí něčeho jiného možná rostliny, nebo zvířete, ale někdy někde v daleké minulosti měli svůj počátek. Kdo stojí za jejich počátkem? Cokoli, co známe z hmotného světa mělo svůj počátek, a tedy muselo být stvořeno. Bůh nemohl být stvořen, protože nemá počátek – existoval vždy.
Rozhodnutí je na vás. Buď sdílíte ateistický názor, který popírá boha a stvořitele a nechává všechno na náhodě, náhodných mutacích a přirozeném výběru, nebo se rozhlédnete kolem sebe a vidíte inteligentní plán všude kolem sebe i ve vesmíru.
Opravdu máme jen dvě možnosti. Buď si vybereme boha evoluce, náhody a přirozeného výběru a my všichni jsme tu náhodou. Nebo je tady druhá možnost, stvoření inteligentním a časem ani prostorem neomezeným Bohem. Pak tu ovšem nejsme náhodou a naše existence má smysl – tím netvrdím, že všichni chápeme tento smysl, ale to, že něco nechápeme rozhodně není důkazem neexistence dané věci. Nikomu nic nevnucuji, všichni se musíme rozhodnout sami za sebe.